JOGA  ZDRAVÍ  ČLOVĚKA

OLDŘICH  A  BOŽENA (a moudrost zvířat...)

Pan Oldřich byl starý mládenec,morous který měl pifku na ženy. Rozpadla se mu tři manželství a pokaždé mu jeho drahá vzala dráhu s někým jiným. Proto od jisté doby ženy nemusel.Jednoho dne se přistěhoval do vedlejšího prázdného bytu nový soused... tedy sousedka.

Ano - jako na potvoru to byla ženská,paní Božena – Oldřichem to nenáviděný druh. Hrou osudu žila také sama,ale ne tak docela – měla totiž pětiletou fenku retrívra – Ádu. Ta byla jejím jediným potěšením a vždy, když přišla z práce,celé odpoledne lítaly s Ádou po lese. Když však byla fenka sama doma,tak často kňučela steskem po paničce.

No to bylo něco pro Oldřicha. Byl totiž spisovatel a nejvíc jej navštěvovala Múza právě dopoledne. Pravidelně se stávalo,že měl rozpracované dílo hodné Nobelovky,když vtom se ozvalo přes tenkou stěnu sousedního bytu táhlé vytí Ády. Jako by někdo vzal Oldřicha hákem do žeber. Spadl mu děj, brýle z nosu a sebevědomí. Rval si zbylé vlasy nad ztrátou nosné nobelovské myšlenky. A tak jeho dokončené dílo mělo sotva poloviční hodnotu,což přičítal samozřejmě výhradně jen a jen psímu rušení. Jak jinak. Nedivme se pak,že paní Boženu nezdravil,zle se na ní mračil při každém setkání a práskal dveřmi  odvetou za psí vytí. Božena zase rostla z práskání dveří a Oldřich to věděl. Vinil jí z toho,že není slavný spisovatel a že má málo vlasů,tak se jí aspoň takhle mstil.

Jednou se z půdy domu zatoulalo malé,opuštěné,hubené kotě a lehlo si na práh bytu páně Oldřicha. Ten se zrovna vracel z nákupu a málem o toho prcka u svých dveří zakopl. „No co je tohle?“ Zamračeně zaregistroval malé klubíčko u dveří. Kotě se na něj ale podívalo bezelstným,prosebným pohledem – zachraň mě! Oldřichovo srdce bylo obrostlé ledem,ale pohled na bezbranného tvorečka jej nepatrně zahřál. „Chceš asi mlíko viď, zrovna jsem nějaké koupil“ a otevřel dveře bytu. Kotě ochotně vklouzlo do teplíčka. Za minutku už dychtivě pilo z misky. Ti dva si kápli do noty a stali se nerozlučnou dvojkou. Oldřich měl parťáka s kterým rozmlouval,když chytal nápady pro svá díla a kotě leželo spokojeně stočené do klubíčka na psacím stole.

Až jednou… Pan Odřich se zrovna obouval před svým bytem a v tom okamžiku se paní Božena vracela s Ádou domů. Kotě vyběhlo škvírkou mezi dveřmi z bytu a hnalo se ve své naivní hravosti k feně. Uklouzlo a přistálo na zádech kousek od Ády. Oba sousedé ztuhli. Kočka a pes – odvěcí nepřátelé! Bylo už pozdě čemukoli zabránit a v bezmocné vteřině sledovali,co se bude dít. Áda se na chvilku zarazila. Sama neměla štěňata a tak se v ní probudil mateřský pud. Malé bezbranné kotě ležící na zádech si přihrábla opatrně packou k sobě a začala ho něžně olizovat. Oči Oldřicha a Boženy se setkaly a jejich zorničky se usmívaly. Pes a kotě se do sebe zamilovali.

A tak začalo být na denním pořádku,že Oldřich v zápalu psaní zapomněl na kotě. To si našlo škvírku ve světlíku mezi byty a frnklo za Ádou. Oldřich pak trapně a s omluvami zvonil u sousedky,jestli náhodou u ní není jeho mazlíček.

A protože máme tu moc, tak uděláme střih v čase a ději. Podíváme se klíčovou dírkou do bytu paní Boženy po dvou měsících. No to je idylka! Na perském koberci spokojeně odpočívá stočená Áda a u bříška jí přede malé kočičí klubíčko.

Na velké posteli nad nimi leží Oldřich a k němu se láskyplně tulí Božena. „Jak je ti,kotě?“ zeptá se něžně Oldřich. A Božka jen spokojeně zavrní….

V Jeho jménu

Pán Bůh byl Jediný ve veškerém Časoprostoru a obsáhl vlastně i samotný Časoprostor. Být vším jej však nudilo.Věděl že Je,ale neviděl jak vypadá,neměl si s kým pokecat – prostě žádná,odezva,zrcadlo,reflexe.No -  žádná zábava. A protože byl – a je hravý,rozhodl se stvořit velkolepé divadlo.Práskl bleskem a rozdělil vše ve dví.Vědci tomu říkají Velký třesk.Tak vznikly protipóly jako Hmota a Antihmota, Nebe a Zem,Světlo a Tma, Noc a Den, Moře a Souš, Příliv a Odliv, Nahoře a Dole,Teplo a Chlad…. a tak bychom mohli pokračovat do alelujá…. Byl celkem spokojený se svým dílem a konečně mohl porovnávat, kochat se barvitostí Světa. Tak se mu ta hra zalíbila,že si usmyslel poznat všechny její možnosti. A těch je nekonečně mnoho.

Když ho vytvořené figurky a děj na scéně zvané Svět přestali bavit,jedním mávnutím ruky vše zrušil. Tak například vymřeli Dinosauři.

A začalo se znova. Dumal co by bylo zábavnější než ještěři a opice. A tak stvořil také Muže a Ženu – tedy Člověka. Zpočátku se jevili lidé jako zábavní neškodní tvorečkové.

Ale s postupem let získal Pán pocit,že se mu tahle záležitost vymkla z ruky.Ti Homo Sapiens se počali chovat bez respektu k Jeho vůli. Vytvořili si sami imaginární protipóly,kterým říkali Dobro a Zlo. A začali je zneužívat. Co se jedněm na druhých nelíbilo pojmenovali jako Zlé a svoje jednání označili jako Dobré. Jenomže Ti co byli nařčeni jako Zlí se považovali za Dobré a své osočovatele označili za příčinu všeho Zla. Stvořiteli z toho šla hlava kolem. Kdo se v tom má vyznat!

A to nebylo vše. Kmen "Choď po zadních" se dostal do boje s kmenem "Choď po čtyřech". „Zadňáci“ vzývali Boha,aby jim pomohl vyhrát válku ve jménu Dobra a pokroku. „Čtyřchodi“ obětovali Bohu berana,aby stál při nich ve jménu Dobra a tradice.

Stvořitel se nepoznával.Věděl, že to všechno je Jeho součástí a byl překvapen. Chtěl jsi reflexi? – tady jí máš,ozval se Jeho vnitřní hlas. Ta hra ho ale uchvátila. Protože byl Nejvyšší a jediný hráč vrhnul se do další rulety. O několik desítek let později byl opět vzýván lidskou cháskou: Tentokrát proti sobě stáli Křiváci a Musité. „Ve jménu jediného Boha (toho našeho) vyhlaďme tu nevěřící chátru!“ hlásali Křiváci. Musité ve svém táboře konali též bohoslužbu: „Pane, ve jménu Pravdy požehnej našim lukům a sudlicím ať zvítězí nad převahou cizích vojsk.“! No to je dobrý…. řekl si Bůh,obě strany se odvolávají na mě a chtějí se zabíjet mým jménem. Přitom jsou ti všichni moje děti. Když jste tak slepí,vytrestejte se sami.

O několik století později: „Jsme národ samotným Bohem vyvolený a proto máme odpovědnost za celý svět!  Vládnout musí čistá rasa! Vyčistíme ho a Bůh nám v tom pomůže!  Je to Jeho vůle!“ Hlásal jakýsi muž s knírkem,který se ve svém narcisismu považoval za spasitele.

Ty bláho,to jsou věci….pomyslel si Stvořitel. Co bude dál?

Pseudospasitel vedl válku ve které zbytečně umírali lidé,jež s ním vůbec nesouhlasili. Sprostě je zatáhl do své psychopatie. Na odpor se mu postavili Domunisté,kteří – světe div se,neuznávali žádného Boha. To může být zajímavé, řekl si Pán – neodvolávají se na mě. A začal jim trochu nadržovat. Domunisté válku vyhráli. Rozdělili dobité zóny a opití vítězstvím… se začali chovat jako Pán celého světa.

„Tak to tedy ne!“ pohoršil se pravý a jediný Pán. A podíval se,co na to druhá půlka světa. Ta se pochopitelně obávala,že Domunisté pohltí i je a chtěli se domluvit. Pro jistotu se však raději vyzbrojili. To neuniklo Domunistům a pod heslem „Ze zbraní v ruce ubráníme Mír!“ se též vyzbrojili. A jedna půlka světa se najednou bála té druhé a ani jedna si nechtěla nic začít.

„No vida,to je možná řešení“ konstatoval Bůh trochu uspokojen,že hra dospěla k příjemné patové situaci. A trochu již znaven šel se uložit na kutě. Odpočinek potřeboval. Ze hry zvané Svět se mu dělaly mžitky a byl natěšený,že na chvíli zrelaxuje. Blaženě zívnul a pomalu usínal.Vtom ještě v polospánku se k němu jakoby z dálky doneslo: „Vallách je náš jediný pán!“ budeme bojovat Jeho jménem proti nevěřícím psům na celém světě!“

„To se mi snad jen zdá“,zabrumlal si Pán Bůh, otočil se na druhý bok a už neslyšel,jak letadlo naráží do vysoké budovy...

O S E L   A   F L É T N A

Na poli nějakou dobu ležela opuštěná flétna,na kterou už dlouho nikdo nehrál. Až jednoho dne šel kolem osel. Silně do flétny foukl a ona vydala nejkrásnější zvuk svého života, nejkrásnější v celém životě osla i flétny.  Oba nedokázali pochopit,co se vlastně stalo a vzhledem k tomu,že rozum nebyl jejich silnou stránkou - a oba v rozum věřili - rychle se od sebe vzdálili,protože se styděli za to nejlepší,co každý z nich za svou smutnou existenci učinil.

Kolik opuštěných fléten a kolik oslů je na tomto světě !!!  Mnozí z nás se neznají a skrývají sami v sobě kdo jsou. Žádají lásku od jiných - nepoznaných,kteří svou lásku také skrývají. Jen někdy se objeví záblesk, jiskra a všechno se jasně osvítí... Ale tím to také končí.Protože schází odvaha. ČLOVĚK POTŘEBUJE TOLIK ODVAHY ABY MOHL MILOVAT...  ALE STEJNĚ TOLIK JÍ POTŘEBUJE, ABY SE NECHAL MILOVAT !

MATKA  A  DCERA

Erika přišla jako vždy po týdnu na pravidelnou návštěvu své maminky. Obě žily samy, i když každá svým způsobem. Maminka přivítala Eriku v zahradě před domem,kde bydlela. Vzduch byl provoněný růžemi a čerstvě posečenou trávou. Už z dálky směřovala ke své dceři láskyplný úsměv a v očích se jí zračila radost z  návštěvy.

Tak co je nového, zlatíčko moje? Zeptala se hned na uvítanou.

Ále – všechno špatně vypálí dcera. Zase zdražili plyn a elektřinu.Včera jsem píchla pneumatiku a zaplatila 2 tisíce za novou. Cigára jsou taky dražší. Potřebuju nový kozačky, ale copak na to mám? A v zaměstnání mi nepřidají…

Matka zalapala po dechu pod přívalem katastrof. Stále si na takovéto přivítání nemohla zvyknout, i když se v malých obměnách opakovalo týden,co týden. Trochu jí píchlo u srdíčka a potlačila slzy,hrnoucí se do očí. Jako vždy marně čekala na milé slovo. Ale protože měla dceru nade vše ráda,snažila se jí chlácholit: Včera mě navštívila sousedka Soňa – no víš která… a říkala,že teď je v obchodech všude spousta slev…No jo,skočí jí do řeči Erika, ale na věci,který nepotřebuju, copak si můžu koupit hnědý kozačky, když se mi k ničemu nehodí?

Mezitím se pohybují po zahradě, a dostávají se k záhonu překrásně upravenému sametovými maceškami a žlutými a červenými tulipány. Podívej,no není to krása? Kývne matka hlavou k záhonu. Hned vedle v malém rybníčku vznešeně plavou červené parmovité rybky. To ticho a ten klid polohlasně zašeptá matka.Obě se na chvilku odmlčely a trochu nepřítomně pozorují pohyb v jezírku. Každá přemítá o něčem jiném. Stejně ti závidím,říká po krátké odmlce smířlivě Erika. Ty máš ten svůj klid a nic ti nechybí. Vždyť ty ho můžeš mít taky,hladí slovy matka. He,he ušklíbne se v nadsázce dcera – za to si nic nekoupím…Ale vždyť víš, že ti zase dneska dám na přilepšenou důchod,je desátého. Erice se na nepatrný okamžik mlsně zalesknou oči.

Já vím mami,že jsi hodná…Matce se málem zastavilo srdce blahem a do očí jí opět vstoupili slzy. Co by dala za víc laskavých slov od své dcery!!! Tisíce důchodů!!! Už je pozdě, budu muset jít, poznamenala Erika a upravila mamince deku na ochrnutých nohách. Pak začala tlačit vozíček s matkou zpět k bráně ústavu….

Když se později loučily,mávaly si. Matka přitom  polohlasně přemítala: ještě neví, o čem je život, no jo,..vždyť je jí teprve čtyřicet. A ještě jednou láskyplně zamávala. Dcera zašla za roh budovy a nasedla do svého mercedesu. Ještě před tím,než nastartovala, si přepočítala důchod,který dostala od maminky.

Rich.

M A T Ě J

Matěj byl kluk z rozhádané rodiny.Z dětství znal jen hašteření rodičů,v lepším případě zlověstné ticho před bouřkou. Od věku batolete nepoznal vlídné slovo ani pohlazení.Rodičům sloužil jako hromosvod jejich hádek. „Jdi si hrát a neotravuj“ slyšel nejčastěji. Když dospěl do puberty,rodiče se rozvedli. Soud přiřkl jeho opatrovnictví matce, která rozvod podala a to jí měl Matěj za zlé. Měl pocit,že tím ztratil domov,sice rozhádaný,ale domov.Byl introvert, „hodný hoch“ a tohle zasahovalo jeho emoce,ale nedokázal si srovnat v hlavě,kde je hranice dobra a zla.Dříve to nějak moc neprožíval,ale v pubertě myšlenky začaly bloudit a hledal pevný bod v životě. Nějakou jistotu,o kterou by se mohl opřít. NĚCO,co mu dá smysl.

Bylo v něm strašně moc lásky,kterou chtěl s někým sdílet a hodně nenávisti,kterou potřeboval vybít.Díky matce se dostal na vysněnou střední výtvarnou školu.Byla tam ředitelkou.

Matěj nenáviděl způsob,jak se ocitl na škole, ale zároveň byl moc rád,že tam je. V prvním ročníku potkal Sabinu,do které se zamiloval. To byl jeho bod! To byla ta jistota! Najednou se stal svět růžovým a nádherným…

Se Sabinou randili,ale ona jejich vztah nebrala moc vážně.Byla hezká a kolem ní se točilo spousta kluků. Matěj ve své slepé zamilovanosti tohle vůbec nevnímal.Byla smyslem jeho života.Po půlroce mu však Sabina oznámila,že je takovej „ťunťa“ a že si našla pořádného chlapa.

Matěj se zhroutil. Miloval Sabinu celou svou bytostí,vždyť byla  jeho první láskou! A protože dřív opiát zamilovanosti neznal,ocitl se najednou úplně na dně.Jeho lásku nahradil vztek.Nevěděl proti čemu,kde se vzal,ale úplně ho naplnil.

Na druhý den šel s kamarády na fotbal.Hrálo se o mistra ligy.Matěje to moc nezajímalo,ale nechtěl být sám.Na stadionu byla bouřlivá atmosféra a tábory znepřátelených fanoušků na sebe hrubě pokřikovaly.Zápas začal a za chvíli odpískal soudce možná trochu nespravedlivě penaltu proti domácím.Na hřiště vlétla dýmovnice.V kotli,kde stál Matěj se rozpoutalo peklo.Fanoušci kolem něj házeli směrem k sudímu vše,co jim přišlo pod ruku a sprostě křičeli.Matěj zpočátku nechápal,ale pak se jeho vnitřní nenávist spojila s davem.To,co se v něm nahromadilo vybuchlo jako sopka.Kreténe! zakřičel a sám sebe nepoznával. Kde je ten hodný hoch? Ale ta síla,která proudila ven ho ohromě opájela.Byla to obrovská euforie a pocit  "chlapáctví". Proti fandům zasáhla policie.Matěj po vzoru svých kamarádů vyrval sedátko pod sebou a hodil směrem k policajtům.Uniformy se blížily.Vtom chytil někdo Matěje za ruku a slyšel výkřik „pryč!“ Utíkal s neznámou rukou z místa nebezpečí.

To dobou se dívala doma Sabina s tatínkem na televizi.Otec přepnul na fotbal právě ve chvíli záběru kamery na běsnící dav v hledišti.Sabina nevěřila svým očím: viděla Matěje,jak neohroženě hází sedačku a pak těsně uniká policejnímu obušku.Tohle že je ten její bývalý ťunťa Matěj? Uvnitř jí zalil obdiv a zároveň lítost,že také není v té akci.Musí tu dřepět v seladonském bytě jako skleníková růže.S tím svým druhým klukem se už taky rozešla – byl to vejtaha.

Matěj zatím jako zázrakem vyvázl z dosahu policejních obušků.Teprve teď se podíval,kdo ho vlastně vyvedl z nebezpečného kotle. Usmívala se na něj krásná fanynka - dívka jeho věku,omotaná vlajkou klubu.

Díky,díky… vysoukal ze sebe Matěj.Když už jsme vyvázli,půjdem někam na pivo? řekla dívka a nádherně zamrkala očima..A v tu chvíli Matěj věděl, že ona  bude jeho celý svět…